Winter Warrior Finland 2023 – Zdenda Czexxx:

Den 2. – večer předtím se spolu s dalšími v hostelu zakecám a brzo ráno nakonec vyrážím s jednou Irkou na túru vstříc sněhu. Srandovní bylo, když mi říkala, odkud je, rozuměl jsem jí, že z Icelandu. Až po dlouhých hodinách jsem konečně pochopil, že z Irelandu. Ale byl jsem celkem blízko. Bereme sněžnice a opouštějíc nevelkou vesnici dlouhé hodiny putujeme zasněženou stezkou totální divočinou, někam k úpatí kopce pojmenovaném Pyhätunturi. S výškou kopce 495 metrů si na něj docela troufám. Nahoru nevede žádná stezka, to si musíme vyšlapat sami. Ačkoli vyzbrojujeme boty sněžnicema, není to pro mě vůbec nic jednoduchého. Jsem tu v období, kdy sníh pomalu taje a ačkoli je ho stále dost, i se sněžnicema se do něj hluboko bořím. Vytahovat nohu se sněžnicí ze sněhu, do kterého se propadnete doslova po koule(no) je fakt mazec. Když se mi to při výstupu nahoru stane asi podvacátý, doufám, že to, co se mě teče, je jenom pot. Na chůzi na sněžnicích, s aktuální hustotou sněhu, jsem se svojí i tak nízkou váhou marnej. Chvílema se mezi stromy ztrácíme, všechno kolem tu vypadá až moc stejně a dlouhou dobu nikde nevidíme vrchol jakéhokoli kopce. Jediné, co vím, že musíme jít někudy furt nahoru. Vyrchol kopce je ale furt v nedohlednu. Najednou, v tom absolutním tichu, rána jako prase! Jsem si jistý, že v té chvíli mně vypadaly všechny vlasy, který mně na hlavě doteď zůstaly . Celá krusta sněhu pod náma, v okruhu 10 metrů, lehce popraskala a o nepatrných pár cenťáků sesedla. Strašidelnej pocit, když na to nejste zvyklí! Vděční za to, že jsem se nepropadli o celé patro, pokračujeme dál a dál. Při sestupu se nám tohle stalo ještě nesčetněkrát. Za ta panorámata, patrná jen zeshora, to ale stálo! Dechberoucí výhledy se nám ani moc opouštět nechce! Na zpáteční cestě si dáváme krátkou přestávku v jednom srubu, který se před námi vynořuje, jakoby nic, uprostřed rozlehlé zasněžené přírody. V tomhle, téměř zapomenutém koutu Laponska, funguje jako taková horská a pro tuto oblast typická kavárna. Otevřené vytuněné ohniště uvnitř srubu, s ještě doutnajícím plamenem, už jen dotváří obraz zdejší laponské kultury spjaté o dávných věku s přírodou a zvěří. Do hotelu přicházíme po 13 hodinách chůze sněhem se 30 kilometry v nohách, z nichž 10 se sněžnicemi. Tolikrát a tak rychle za sebou jsem se dosud ještě do sněhu nepropadl a musím přiznat, že párkrát jsem vůbec nevěděl, jak z něho ven. Ale pecka, kvalitní trénink!! ….závod za rohem a panáček se tady jako prochází